MILETÍNSKÉ DIVADELNÍ JARO 2019 17. východočeská přehlídka venkovských divadelních souborů
s postupem na národní přehlídku Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou Miletín, Sousedský dům, 5. – 7. dubna 2019
Lektorský sbor: Mgr. Alexandr Gregar, Ph.D, Mgr. Jaromír Vosecký, MgA. Petr Kracik
Volné sdružení východočeských divadelníků ve spo- lupráci s Impulsem Hradec Králové a Divadelním souborem Miletín za finančního přispění Králové- hradeckého kraje a Ministerstva kultury ČR pořádalo východočeskou přehlídku venkovských divadelních souborů s postupem na národní přehlídku Krako- nošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou a to Sousedském domě v Miletíně ve dnech 5. – 7. dubna 2019.
Odborná porota nominovala na Krakonošův diva- delní podzim ve Vysokém nad Jizerou 2019
inscenaci Létající snoubenky souboru DS Zdobničan, Vamberk
Porota dále doporučila na Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou inscenace:
Labyrint Srdce Jana Ámose souboru Kroužek divadelních ochotníků, Dolní Dobrouč a Dopis Vojína Caniveta souboru DS Heřman, Heřmanův Městec
Lektorský sbor udělil CENY:
• Zvláštní cenu poroty Jiřímu Kristlovi za roli Ko- menského v inscenaci Labyrint srdce Jana Ámose souboru Kroužek divadelních ochotníků, Dolní Dobrouč
• Cenu Jiřímu Jakubcovi za autorský text inscenace Labyrint srdce Jana Ámose souboru Kroužek diva- delních ochotníků, Dolní Dobrouč
• Oldřichu Plašilovi za roli Roberta v inscenaci Léta- jící snoubenky souboru DS Zdobničan, Vamberk
• Aleně Joachimsthalerové za režii inscenace Létají– cí snoubenky souboru DS Zdobničan, Vamberk
Lektorský sbor udělil ESTNÁ UZNÁNÍ:
• Růženě Kněžourkové za roli Káči v inscenaci Záti–
ší s loutnou souboru SDS Erben, Miletín
• Haně Kněžourkové ml. za roli Evy v inscenaci Zá–
tiší s loutnou souboru SDS Erben, Miletín
• Michalu Beranovi za roli Vojína Caniveta v insce- naci Dopis Vojína Caniveta souboru DS Heřman, Heřmanův Městec
• Josefu Wolfovi za roli Majora Davala v inscenaci Dopis Vojína Caniveta souboru DS Heřman, Heř- manův Městec
• Jiřímu Macháčkovi za roli Franka Gianelliho v inscenaci Famílie aneb potichu to neumím, jsem vášnivej! souboru Divadlo Opatovice
• Nechanickému ochotnickému spolku NOS za vý- tvarné řešení inscenace hry Bublinka
• Nechanickému ochotnickému spolku NOS za dramaturgický objev textu hry Gabriela Vaszaryho Bublinka
• Evě Havranové za roli Lili v inscenaci Bublinka souboru Nechanický ochotnický spolek NOS
• Slávce Kašparové za roli Jane v inscenaci Létající snoubenky souboru DS Zdobničan, Vamberk
• Aleně Joachimsthalerové za roli Berty v inscenaci Létající snoubenky souboru DS Zdobničan, Vam- berk
• Františku Svobodovi a Vítovi Svobodovi ml. za scénografii v inscenaci Otylka DS LOS
let držet palce.
Lukáš Rieger
SEDMNÁCTÉ ZASTAVENÍ JARA
Kdysi v roce 1973 to byl oblíbený televizní seriál s vy- nikajícím ruským hercem Vjačeslavem Tichonovem, také jsem na něj koukal – Sedmnáct zastavení jara. Ale dnes, kromě vzpomínky na toho charismatického herce, mi už nic nepřipomíná, na rozdíl od východo-české přehlídky divadelních venkovských souborů s názvem Miletínské divadelní jaro, která se letos ko- nala právě po sedmnácté.
Ve dnech 5. – 7. dubna 2019 se do útulného sálu mi- letínského Sousedského domu – jak příznačné ozna- čení místa k pospolitosti – sjelo devět inscenací devíti divadelních souborů z Královéhradeckého a Pardu- bického kraje. A to z malých obcí jako je i Miletín nebo z Doubravice u Dvora Králové, kousek od Miletína, která nemá ani 400 obyvatel. Ale také z Vamberka nebo Heřmanova Městce, obcí téměř pětitisícových – což je hranice velikosti místa opravňující k účasti na Krakonošově divadelním podzimu. Letos bude ve Vy- sokém nad Jizerou již 50. ročník této národní přehlíd- ky, jen první ročník se kdysi pořádal v Žebráku…
Miletínské divadelní jaro láká soubory jak příjemným a technicky dobře vybaveným divadelním prostředím (příjemnějším o právě renovovaný bar), tak pohos- tinností místního souboru. Letos navíc obohacenou výletem do Muzea českého amatérského divadla, rodného domku a na stezku Karla Jaromíra Erbena. Ostatně bylo krásné počasí. Byť si ho porota (Mgr. Alexandr Gregar, Ph.D., MgA. Petr Kracik a Mgr. Ja- romír Vosecký) moc neužila; většinu času trávila na představeních a při rozborových seminářích, pilně navštívených nejen vystupujícími soubory.
Páteční maratón (na programu byly ten den čtyři ins-
Labyrint Srdce Jana Ámose
souboru Kroužek divadelních ochotníků, Dolní Dobrouč
cenace) skončil v pozdních nočních hodinách. A s po- citem, že přehlídka bude povedená. Domácí miletín- ský soubor uvedl hru Jaroslava Břehového Zátiší s loutnou, poměrně mnohomluvnou a literární, ale s příjemným „energetickým“ hereckým nasazením. Dokonce se miletínští vyhnuli mnoha záludnostem předlohy a zábavnou konverzačku obohatili několika půvabnými hereckými výkony (Růžena Kněžourková a Hana Kněžourková za ně dostaly Čestná uznání).
Následoval Kroužek divadelních ochotníků z Dolní Dobrouče s vlastní autorskou hru Labyrint srdce Jana Amose, kterou napsal a režíroval člen souboru Jiří Jakubec – jako poctu legendárnímu Učiteli národů, a ve formě jakéhosi dokudramatu, s výjevy z mysli-telova života i řadou přesahů k současnosti, navíc s pozoruhodným výkonem více než osmdesátiletého „barda“ souboru, Jiřího Kristla, v roli Komenského, za níž mu porota udělila Zvláštní cenu za herecký výkon a autorovi hry pak i Cenu za autorství předlohy.
Mnoha přehlídkami protřelý DS Heřman z Heřmano- va Městce překvapil v Miletíně hlavně dramaturgic- kým počinem: dnes, v době všeobecného bavičství, si vybral text morálně závažný – jednu z „filatelistických povídek“ dramatika Františka Langra z roku 1964, kterou scénárista Jaroslav Soukup dramatizoval pod názvem Dopis vojína Caniveta jako studii o odpověd- nosti, vině a spravedlnosti. Byť soubor nevládne zku- šeným herectvím, ani schopností přesvědčivě naplnit jevištní situace, zaujal jak výběrem textu, tak upřím- ností některých hereckých výkonů (Michal Beran a Josef Wolf za ně dostali Čestná uznáni).
Z rodu oblíbených komediálních titulů, které mívají u diváka bezpečný ohlas, je samozřejmě hra Joe Di- Pietra Famílie aneb Potichu to neumím, jsem vášni– vej. Její profesionální úspěch, před léty např. v Diva- dle na Vinohradech, to potvrzuje. Určitě i proto zauja- la soubor Divadlo Opatovice z Opatovic nad Labem, jeho režisérku Věru Pečenkovou i její poměrně velký herecký kolektiv. Pravda, určitě se text hry dobře čte, ale inscenovat jej není snadné: předpokládá totiž smysl pro přesnou dramatickou situaci, pro logické a více „pravděpodobné“ fyzické jednání. Není to pro- stě snadná hra, bavit může, pokud její uchopení je živější či živočišnější (italská rodina), když jednání postav nabídne publiku něco víc, než proklamativní, slovní informaci. Třeba osobnostním vkladem her- ce – jak se to ale podařilo Jiřímu Macháčkovi v roli Franka Gianelliho (Čestné uznání za herecký výkon), zvláště v jeho půvabném monologu o hračkách. Ten- go famiglia!
Páteční den byl příjemný a slibující, ale ani sobotní ráno ten příslib nezrušilo. Dopoledne vystoupil Ne-
chanický Ochotnický spolek (NOS), který přivezl další dramaturgický „objev“, hru maďarského autora Gab- riela Vaszaryho Bublinka. Ty uvozovky k pojmu objev přidávám proto, že šlo o skutečné objevitelství, dosud snad nepovšimnutou práci slavného českého herce Oldřicha Nového, který Bublinku v roce 1974 přeložil. A který tehdy DILIA vydala, byť se hra na profesionál- ních jevištích zřejmě nikdy nehrála a ani v análech amatérského divadla jsme ji nenašli. Nu, Opatovičtí na ní narazili – a vkusně zinscenovali, stylově, inspi- rování Oldřichem Novým, i jako retro – v duchu před- válečné filmové grotesky. Dokonce v takto stylizova- né scéně, a (do jisté míry) i s jistým odkazem k před- válečnému filmovému herectví. Bublinka je anekdota poněkud klopotná, dokonce i s detektivním rámcem, a herce proto pohlcuje přemíra textu. Ne vždy se daří natajmovat gag či komickou situaci. Ale herci doka- zují, že divadlo mají rádi a rádi na scéně pobývají. Kromě esteticky příjemného konceptu, který se proje- vil i ve scéně a v kostýmech, zaujala porotu i diváky především Eva Havranová v roli Lili (Čestné uznání za herecký výkon) a soubor získal i Čestná uznání za výtvarné řešení inscenace a samozřejmě za onen dramaturgický objev.
S další ryze autorskou prací přijel soubor DeDivadlo z Doubravic poblíž Dvora Králové, v jehož čele stojí autorka hry Kančí zub, novinářka Dagmar Ruščáko- vá. Ta, vedle své profese, se pokouší o dramatické autorství a nezapře okouzlení textem, literaturou – který je však, jak známo, jen jednou složkou divadla. Téma problémů s udržením „kulturního dědictví“ je zatíženo spoustou historických odkazů a dialogy na- bízejí spíše jen rovinu referenční či informativní, na- víc, bohužel, ve formě statického memorování… Hrát tento původní text jako dramatický příběh a zinsce- novat „dramatičnost“ jeho vyprávění nad rámec jeho roviny slovní, bylo nad síly začínajícího souboru.
Poslední sobotní představení si ponechám až na ko- nec zprávy – odlišuje se totiž od všeho, čeho jsme byli v Miletíně svědky. Takže nedělní dopoledne: sou- bor Maska z České Skalice inscenoval hru Tři grácie u umakartu. Napsala ji (spolu s hercem Romanem Venclem) Michaela Doležalová, dramaturgyně olo- mouckého divadla, známá svým zábavným kočov- ným divadlem Do houslí. A spoluautorkou je režisérka Janka Ryšánek Schmiedtová, jejich hra se úspěšně hraje v bratislavském Studiu L+S s Kamilou Magálo-vou v jedné ze tří ženských rolí – což je určitě velká výzva pro herečky komičky. V inscenaci českoskalic- ké Masky (v režii filmového herce a režiséra Tomá- še Magnuszka) některé textové „vychytávky“, hlášky a ironické poznámky, však zaujmou jen občas. In-scenace připomíná spíše formát rozhlasové hry: s převážně statickým slovním jednáním kolem ku-
Létající snoubenky souboru DS Zdobničan, Vamberk
chyňského stolu (byť např. představitelka Evky, Adé- la Koncošová, zaujala i temperamentním hereckým projevem).
Miletínskou přehlídku uzavřel soubor Jiřího Pošep- ného z Libošovic, DS LOS. Jirka tam před pár léty statečně obnovil tradici ochotnického divadla a na- studoval i pěkné kousky, loni s gustem i Hawdonovu Dokonalou svatbu. Letos přivezl další hru Jaroslava Břehového (v pátek jsme začínali jeho Zátiším s lout– nou). Břehový je oblíbený autor, sám pochází z ama- térského prostředí (DS Žlutičan ze Žlutic), jeho hry se ale hrají i na profesionálních jevištích – včetně no- toricky známé Otylky, kterou si Libochovičtí vybrali. Totiž – máme-li boubelatou a vtipnou herečku a pár vtipných nahrávačů, jejichž humor těží z komických životních situací, pak je vyhráno. Ale pokud se hraje vážněji, když slovní humor a situační komika se jen tak plíží při zdi, bez „perlivého“ espritu, spíše psycho- logicky, tedy „ na vážno“, pak divákovi nezbude než hru jen „odezírat“. Třeba i s vděčností za každý jen trochu povedený výstup, v představení libošovických jich bohužel příliš nebylo… Ale porota ocenila Čest- ným uznáním Františka a Víta Svobodu ml. za scé- nografii.
Takže na závěr z jiného soudku: vamberský Divadelní soubor Zdobničan je v kraji známý hlavně „zásobár- nou“ dobrých amatérských herců i jedinečným smy- slem režisérky Aleny Joachimsthalerové pro šikovné a poučené režijní vedení. Soubor se svými inscenace- mi slavil úspěch už na mnoha krajských přehlídkách, v poslední době třeba v Ústí nad Orlicí (Na správné adrese či Turecká kavárna, loni i s Camolettiho hrou Létající snoubenky, kterou letos předvedl i v Miletíně. Vamberští sice spadaji do ligy „venkovských soubo- rů“, ale k vystoupení na přehlídkách s postupem do Volyně jim nic nebrání (pokud nesoutěží o postup na
KDP ve stejném roce). Což umožnilo i jejich letošní miletínské vystoupení… Soubor si vybírá především zábavné komedie hlavně díky své dovednosti vytvá- řet situace v přesném natajmování hereckých kreací a díky smyslu herců pro ztvárnění komických postav. Jejich barvitost a proměnlivost nepostrádá ani osob- nostní typový vklad. A neodolatelné jsou zvláště he- recké kreace Oldřicha Plašila v roli přítele Roberta (Cena za herecký výkon), také hrající režisérka Ale- na Joachimsthalerová získala Čestné uznání za roli služky Berty a Slávka Kašparová za roli letušky Jane. Soubor skvěle zvládá komediální žánr – inscenace Létajících snoubenek má pevnou strukturu, působí jako celek, temperamentní jednání postav je zce- la uvěřitelné – hercům nescházel ironický nadhled, přesně fungovaly základní vztahy postav. Proto byl divácký zážitek zaručen: režisérce i hercům se totiž daří přesně označit herecké typy (včetně kostýmů a rekvizit) a najít jejich přesné reakce v dramatických situacích – což se navíc děje v neuvěřitelném tempu! A přitom přehledně a smysluplně. Inscenace má vý-
tečný rytmus, včetně závěrečné děkovačky.
Vamberští už mají za sebou téměř dvacet repríz a zvládnuté herecké výkony tomu odpovídají – ins- cenace vyzrála. Působila autenticky a současně, byť nabízí „dobové reality“ (hraje se u nás už od roku 1964 a v roce 1991 byla dokonce zapsána do Gui-nessovy knihy rekordů jako nejhranější francouzský titul na světě). Scénograficky se zdá nenáročná (je- den prostor), ale operuje i s nebezpečnými nástraha- mi několika dveří, které jsou ve vamberské inscenaci stále v permanenci, což klade mimořádné nároky na přesnost hereckých výkonů. Vamberská inscenace Létajících snoubenek působila kompaktně a přehled- ně, zcela věrohodně a pro diváka neustále překva- pivě. Režisérka Alena Joachimsthalerová si po prá- vu z Miletína odvezla Cenu za režii, inscenace pak nominaci na letošní Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou.
Alexandr Gregar